V češtině se infinitiv tvoří koncovkou –t (dělat, prosit, krýt, tisknout) a –ci (moci, říci, péci), případně –ti. Tvary na –ti (u sloves jako nésti, dělati se tvoří přidáním –i) jsou však dnes považovány za knižní. Koncovka –ci je dnes nahrazována –ct (moct, říct, péct), obě varianty jsou považovány za správné.Infinitiv snadno poznáme podle jeho zakončení. Sloveso v infinitivu končí nejčastěji příponou -t (sedět, ležet, mlít, zívat, vstávat, vařit, dělat, spát). Někdy může být zakončen i příponou -ti (mávati, kolébati, zívati, seděti, plakati).První osoba – já, my. Druhá osoba – ty, vy. Třetí osoba – on, ona, ono, oni, ony, ona.

Co všechno se určuje u sloves : určujeme u nich OSOBU, ČÍSLO, ZPŮSOB a ČAS, později i ROD, VID a DOKONAVOST.

Kdy se používá infinitiv

Infinitiv s "to" vyjadřující účel nebo záměr nějakého děje

Zde to znamená totéž jako in order to nebo so as to.

Jaký větný člen může být infinitiv : Infinitiv (neurčitek, v češtině většinou končí na -t) může být všemi větnými členy. Podmět se na ZŠ chápe jako jeden ze dvou základních větných členů – ptáme se na něj přísudkem a otázkou kdo, co (podmět je vždy v 1. pádu). Podmět vyjádřený infinitivem (Kouřit je zde zakázáno.)

Infinitiv (neurčitek, v češtině většinou končí na -t) může být všemi větnými členy. Podmět se na ZŠ chápe jako jeden ze dvou základních větných členů – ptáme se na něj přísudkem a otázkou kdo, co (podmět je vždy v 1. pádu).

První osoba – já, my. Druhá osoba – ty, vy. Třetí osoba – on, ona, ono, oni, ony, ona.

Jak dělíme slovesa

Slovesa dělíme na:

• plnovýznamová – mají samostatný věcný význam: akční (činnostní) – vyjadřují činnost, vycházející od nějakého činitele:
• pomocná – vyskytují se ve spojení s významovým slovesem: vlastní pomocná slovesa – být, bývat, mít, mívat: byl bych zůstal;

Co určujeme u sloves

Sloveso ohýbáme do různých tvarů a říkáme, že jsme někde byli, nebo tam teprve budeme, nebo už jsme. Slovesa ale na rozdíl od jiných ohebných druhů (podstatná jména, přídavná jména, zájmena a číslovky) neskloňujeme, ale časujeme. Změně tvarů tedy neříkáme skloňování, ale časování.Infinitiv (neurčitek) je základní podoba slovesa, kterou můžeme najít v různých slovnících a jazykových příručkách. Infinitiv poznáme tak, že je vždy zakončen na písmeno -t (zastaralý tvar -ti) – nést, psát, zpívat, číst, dělat.

Tradičně se ve školské praxi rozlišují tyto typy rozvíjejících větných členů:

• přívlastek.
• předmět.
• příslovečné určení
• doplněk (jako jediný typ je řízen současně ve dvou skladebních dvojicích, protože je závislý současně na obou členech základní skladební dvojice, na podmětu i na přísudku)

Jaké jsou větné členy : Základní větné členy jsou podmět a přísudek. Rozvíjející větné členy jsou předmět, příslovečné určení, přívlastek a doplněk. Větný člen může být tvořen jedním slovem, někdy ho ale může tvořit i spojení více slov.

Jak se určují větné členy : Řadí se mezi ně: přívlastek, předmět, příslověčné určení a doplněk.

1. Přívlastek blíže určuje podstatné jméno. Ptáme se na něj: Jaký
2. Předmět doplňuje sloveso nebo přídavné jméno.
3. Příslovečné určení vyjadřuje okolnosti děje nebo stavu.
4. Doplněk závisí na 2 členech: na podstatném jméně (případně zájmeně) a na slovesu.

Co je 2 osoba

2. osoba (ty, vy), 3. osoba (on, ona, ono, oni, ony, ona).

K fázovým slovesům řadíme: začít, zahájit, přestat, skončit apod. infinitiv plnovýznamového slovesa.Sloveso je ve většině případů ve větě přísudkem. Slovesa lze časovat, což znamená, že mění svůj tvar podle času, v němž se děj odehrává. Příklady sloves: běžet, myslet, dělat, skákat, koupit, vyhodit, rozhodnout.

Co je to Supinum : Supinum je ustrnulý slovesný tvar zakončený na –um, který nemá v češtině obdoby. V latině se používal po slovesech pohybu, u nichž vyjadřoval cíl nebo účel.