INFINITIV (neurčitek) Neurčitý tvar slovesa nevyjadřující ve své vnitřní struktuře rysy osoby, čísla, způsobu ani času, tvořený z tzv. ↗infinitivního kmene příponou ‑t / ‑ti (hrát ‒ neutrálně / hráti ‒ arch., neutrálně ve slovnících), n.Podle Základní mluvnice českého jazyka od V. Styblíka a kol. (SPN, Praha 2004) jsou neurčité tvary slovesné ty, které samy nevyjadřují určitou osobu. Patří mezi ně tyto tvary: infinitiv, příčestí minulé (činné), příčestí trpné, přechodník přítomný a přechodník minulý.Podle toho, zda slovesné tvary obsahují tvar jednoho, nebo více sloves, je dělíme na: • Slovesné tvary jednoduché – jsou vyjádřené jedním slovem (obsahují pouze tvar plnovýznamového slovesa) – jdu, počkej, zpívat, … POZOR!!! Jednoduché jsou i tvary sloves se zájmenem SE – směje se, učíme se …

Co se urcite u sloves : URČITÉ – vyjadřují určitou osobu čísla jednotného či množného (čteme (my), piš!( ty), mluvil jsem (já), zpívala by (ona), večeří (oni) atd.) B. NEURČITÉ – samy osobu ani číslo nevyjadřují, patří k nim infinitiv (prosit, procházet se, mlčet, pracovat, číst, stát atd.)

Jak poznat infinitiv

Infinitiv snadno poznáme podle jeho zakončení. Sloveso v infinitivu končí nejčastěji příponou -t (sedět, ležet, mlít, zívat, vstávat, vařit, dělat, spát). Někdy může být zakončen i příponou -ti (mávati, kolébati, zívati, seděti, plakati).

Jak vypadá infinitiv : V češtině se infinitiv tvoří koncovkou –t (dělat, prosit, krýt, tisknout) a –ci (moci, říci, péci), případně –ti. Tvary na –ti (u sloves jako nésti, dělati se tvoří přidáním –i) jsou však dnes považovány za knižní. Koncovka –ci je dnes nahrazována –ct (moct, říct, péct), obě varianty jsou považovány za správné.

Způsob podmiňovací vyjadřuje děj, který by se mohl (za určitých podmínek) uskutečnit. Často ho využíváme k vyjádření přání nebo zdvořilých žádostí. Kdyby měla čas, seděla by často v kavárně a popíjela by tam kávu. Chtěla bych jet na dovolenou do Venezuely.

Přechodník (transgresiv) je v lingvistice tvar slovesa vyjadřující současně probíhající nebo navazující děje. V minulosti býval řazen k participiím, protože vyjadřuje participaci (účast) jednoho děje na druhém. Dnes je vedle infinitivu, příčestí minulého a příčestí trpného řazen mezi neurčité slovesné tvary.

Co je to přísudek jmenný beze spony

jmenný (bez spony) – je tvořen jménem (například Duben měsíc knih, každý svého štěstí strůjce apod.) slovesně jmenný (někdy také jmenný se sponou) – má vždy dvě části: sponové sloveso (být, bývat, stát, stávat se) a jmennou část, nejčastěji podstatné jméno nebo přídavné jméno, není to ale podmínkou.Jak ho poznat

Pokud se ve větě nachází sloveso být, bývat, stát se nebo stávat se, vždy zbystřete. U slovesa být nemusí vždy jít o tento typ přísudku, ale zpravidla tomu tak bývá. Slovesně-jmenné přísudky mají poměrně jednoznačnou podobu, zkuste si ji tedy „okoukat“.Infinitiv snadno poznáme podle jeho zakončení. Sloveso v infinitivu končí nejčastěji příponou -t (sedět, ležet, mlít, zívat, vstávat, vařit, dělat, spát). Někdy může být zakončen i příponou -ti (mávati, kolébati, zívati, seděti, plakati).

Slovesa dělíme na:

• plnovýznamová – mají samostatný věcný význam: akční (činnostní) – vyjadřují činnost, vycházející od nějakého činitele:
• pomocná – vyskytují se ve spojení s významovým slovesem: vlastní pomocná slovesa – být, bývat, mít, mívat: byl bych zůstal;

Jak se ptáme na infinitiv : Infinitiv (neurčitek, v češtině většinou končí na -t) může být všemi větnými členy. Podmět se na ZŠ chápe jako jeden ze dvou základních větných členů – ptáme se na něj přísudkem a otázkou kdo, co (podmět je vždy v 1. pádu).

Kdy se používá infinitiv : Infinitiv s "to" vyjadřující účel nebo záměr nějakého děje

Zde to znamená totéž jako in order to nebo so as to.

Jak se pozná infinitiv

Infinitiv snadno poznáme podle jeho zakončení. Sloveso v infinitivu končí nejčastěji příponou -t (sedět, ležet, mlít, zívat, vstávat, vařit, dělat, spát). Někdy může být zakončen i příponou -ti (mávati, kolébati, zívati, seděti, plakati).

V češtině se infinitiv tvoří koncovkou –t (dělat, prosit, krýt, tisknout) a –ci (moci, říci, péci), případně –ti. Tvary na –ti (u sloves jako nésti, dělati se tvoří přidáním –i) jsou však dnes považovány za knižní. Koncovka –ci je dnes nahrazována –ct (moct, říct, péct), obě varianty jsou považovány za správné.Způsob podmiňovací vyjadřuje děj, který by se mohl (za určitých podmínek) uskutečnit. Často ho využíváme k vyjádření přání nebo zdvořilých žádostí. Kdyby měla čas, seděla by často v kavárně a popíjela by tam kávu. Chtěla bych jet na dovolenou do Venezuely.

Co to je oznamovací způsob : Indikativ (též oznamovací způsob) je slovesný způsob, jímž se vyjadřuje běžné reálné sdělení. Indikativ je ve většině jazyků základním způsobem vyjádření. V češtině se jím vyjadřují jak oznámení (oznamovací věty), tak i otázky (tázací věty), výjimečně také rozkazy (rozkazovací věty): Mlčíš!