Příslovečné určení neboli adverbiale je vedlejší větný člen, který nejčastěji rozvíjí sloveso, někdy také přídavné jméno nebo příslovce tím, že uvádí nějakou okolnost. Tyto okolnosti mohou být různé, proto i otázky, kterými se ptáme na příslovečné určení (PU), jsou různé. Nejčastěji jsou to: kdy, kde, jak, proč.Příslovečné určení (latinsky adverbiale) je řazeno mezi větné členy rozvíjející (společně s předmětem, přívlastkem a doplňkem). Příslovečné určení tedy dále rozvíjí větní členy základní, podmět a přísudek. Příslovečné určení vyjadřuje bližší okolnosti děje a vztahy (kdy, kde, proč, jak se něco stalo, jaké něco je).Příslovečné určení příčiny (PU příčiny)

Ptáme se: Proč, z jaké příčiny, z jakého důvodu

Co rozvíjí předmět : Jak už jsme si řekli, předmět rozvíjí přísudek dané věty. Nejčastěji tedy závisí na slovesu (jak jsme se přesvědčili v příkladových větách), někdy ale může být řízen také přídavným jménem (pokud rozvíjí slovesně-jmenný přísudek), například Taška je plná knih.

Jak poznat příslovečné určení

Příslovečné určení vyjadřuje okolnosti děje nebo stavu. Ptáme se na něj: Kde Kdy Jak

Jak se určuje příslovečná určení : Rozlišujeme určení statická a dynamická. Na statická se ptáme otázkou KDE (Bydlí v Praze.) Na dynamická ODKUD (Z okna se linula vůně.), KUDY (Běžte přes les.) KAM (Šel ke srubu.)

Příslovce jsou neohebný slovní druh, který vyjadřuje bližší okolnosti dějů a míru vlastností. Ve větách má nejčastěji funkci příslovečného určení. Rozlišujeme několik druhů příslovcí: místa, času, způsobu, příčiny a míry.

Doplněk (též atribut verbální) je rozvíjející větný člen, který rozvíjí zároveň dva větné členy – na jedné straně buď podmět (subjektový doplněk) nebo předmět (objektový doplněk) a na druhé straně přísudek.

Co rozvíjí přísudek

Předmět (větný člen)

Předmět souvisí s přísudkem věty a dále ho rozvíjí. Vyjadřuje typicky osobu, zvíře nebo věc, kterých se děj týká. Předmět může být vyjádřen podstatným jménem, zájmenem nebo slovesem v infinitivu a může být ve všech pádech kromě 1.Řadí se mezi ně: přívlastek, předmět, příslověčné určení a doplněk.

1. Přívlastek blíže určuje podstatné jméno. Ptáme se na něj: Jaký
2. Předmět doplňuje sloveso nebo přídavné jméno.
3. Příslovečné určení vyjadřuje okolnosti děje nebo stavu.
4. Doplněk závisí na 2 členech: na podstatném jméně (případně zájmeně) a na slovesu.

Podmět je často rozvíjen přívlastkem, který se rozlišuje na shodný (shoduje se s podmětem v pádě, čísle a rodě) a neshodný. Podmět a předmět lze v mnohých větách zaměnit změnou slovesného rodu: Zahradník očesal jabloně. – Jabloně byly zahradníkem očesány. Předmět ani příslovečné určení nikdy nerozvíjí podmět.

Druhy příslovečného určení jsou:

• místa (3.3.5.6.1),
• času (3.3.5.6.2),
• způsobu. vlastního (3.3.5.6.3), míry (3.3.5.6.4), prostředku (3.3.5.6.5), zřetele (3.3.5.6.6),
• příčinnosti. příčiny (3.3.5.6.7), důsledku (3.3.5.6.8), účelu (3.3.5.6.9), podmínky (3.3.5.6.10),
• zvláštní druhy. dědictví (3.3.5.6.12).

Co je věta příslovečná : Vedlejší věta (příslovečná) časová vyjadřuje příslovečné určení času věty hlavní (Když odcházel, zabouchl dveře.). Ptáme se na ni podobně jako na příslovečné určení času otázkami kdy, odkdy, dokdy, jak často, jak dlouho, na jak dlouho ap. (Kdy zabouchl dveře → Když odcházel.).

Jak se značí příslovečné určení míry : Tradiční mluvnice rozlišují (a) ↗příslovečné určení místa, (b) ↗příslovečné určení času, (c1) ↗příslovečné určení způsobu a (c2) ↗příslovečné určení míry (v některých syntaxích jsou (c1) a (c2) pokládány za jeden typ), (d) ↗příslovečné určení podmínky, (e) ↗příslovečné určení přípustky, (f) ↗příslovečné určení účelu a …

Na co se váže příslovečné určení

Příslovečné určení vyjadřuje okolnosti děje nebo stavu. Ptáme se na něj: Kde Kdy Jak

příslovce určují místo (kde kam), čas (kdy), způsob (jak), míru (jak moc) nebo příčinu (proč)6. Příslovce – vyjadřují bližší okolnosti dějů. Odpovídají na otázky kde, kam, kdy, jak (např. nahoře, daleko, dříve, lépe…).

Co vyjadruje doplněk : Doplněk vyjadřuje vlastnost, kterou má podstatné jméno jen za určitého děje, např. Děvčata běhala bosa. Nebo vlastnost, která se doplňku přisuzuje dějem, např. Honzu zvolili důvěrníkem.